Na počátku stvořil Bůh, nebe a zemi. Země byla nesličná a pustá. Procházel jsem se tehdy v zahradě Stvoření…

Ta zahrada stvoření kvetla všemi květy a můj obdiv patřil Tvůrci všeho, cítil jsem mír v duši i když jsem věděl, že nadešla chvíle návratu. Návrat tam kde získám možnost učit se a prohloubit své lidství a možnost poznávat a radovat se ale také poznat slzy jak padají z očí když budu cítit osamělost a smutek, strach a zmar. Být člověkem bude skvělé jenže mám na to? Znovu se vrátit a hledat a zkoumat a učit se, věděl jsem, že s Ním o tom budu hovořit, že v Něm budu hledat i odpověď. Otázek přibývalo a já jsem se jen soustředil na to, jak začnu, věděl jsem, že On o všem ví a moje modlitba letěla jako prudký šíp do Jeho lásky. A čím víc jsem se na Něj soustředil, už jsem se strachu vzdával. Proč bych z Boha měl cítit strach, proč by On byl jiný než ho znám, je dobrý a to jsem měl v srdci už věčnost.

Příchod Krále Stvoření, setkání z Jeho láskou

A pak přišel, Jeho královská vznešenost a moudrost zasahovala tak hluboce, že jsem cítil touhu nechat téct slzy.  A potom jsem se odhodlal k hovoru: Víš čeho se bojím nejvíc? Že až přijmu úděl znovu se narodit, že nedokážu hledat Tebe, že ve mně tělesná mysl zvítězí a já život, který je darem jenom promarním a nebudu se schopen nic naučit a hlavně se nesetkám s Tebou. To nedokážu v sobě potlačit. Bojím se těch obyčejných všedních dnů, toho svého černého i bílého proroka v sobě. Sklopil jsem hlavu a bál se mu pohlédnout do očí, tolik jsem podléhal naučenému strachu. V nebi a bát se, kde na to ten člověk chodí, ale co je špatného na zdravé bázni? Ani ve věčnosti jsem neztratil nic ze své upřímnosti.

Ten tvůj smutek docela chápu a neboj, i když mně na čas ztratíš, ta skutečná láska v Tobě bude probuzena, myslíš že mohu zapomenout na jednoho jediného člověka, který se ztratí z mé lásky? Pak se mi podíval do očí a já jsem pochopil, naposled když jsem se vracel ze své pouti jak se tady říkalo životu, jsem cítil to samé, ale Jeho světlo mně přivítalo a já s pláčem v duši a s tím co jsem viděl za sebou, jsem se nemusel bát, byl tu stále a láska byla něčím, čím Jeho srdce přetékalo, nedalo se mu stanovit hranice, ne On byl vždy v lásce a moudrosti první, byl přece prvorozený všeho stvoření, obraz Boha neviditelného, podstatou lásky i jejím pramenem. Stanovit hranice Boží lásce to nejde, ať si lidé namlouvají cokoliv, Jeho moudrost je vždycky přesahuje. A Ježíš Kristus je tím vzácným úhelným kamenem bezpodmínečné lásky.

Zkusil jsem znovu, trochu nesměle: Víš nejvíc se bojím sebe a svých možností, jak je jednoduché jednou špatně odbočit v životě a jak zabloudit napořád, někdy jeden čin ovlivní celý život a toho se bojím, sám sebe! On se na mne podíval a nedal mi hned odpověď, to z Jeho srdce plynul proud lásky, který neměl konce. A i když nic neřekl ta láska mluvila jasně, jak jinak by jsi se chtěl naučit být člověkem, vždyť i milión lekcí někdy nestačí a ty chceš v srdci zažívat dobrodružství, učit se lásce a poznávat a existovat, vždyť i v nebi jsi se učil. Pak skutečně dodal: Neboj se cesta domů je vždy volná a mimochodem až Tě znovu najdu a Ty mi odpovíš, potom zažiješ opět moji lásku naplno, miluji Tě a jsi mi drahý každý den, jak říkají Čerokiové, příště to bude lepší. A pak jsem se zhluboka napil z řeky Le thé a vkročil do těžkého života.

Tehdy v čase zrození jsem svět ještě nevnímal, ale svět, svět už začal vnímat můj příchod

To nebude tak jednoduchý, povzdechl si doktor, a v srdci a mysli se mu zračila únava, to bude zatraceně těžkej porod. Ta žena už byla v nemocnici pátý den a ne a ne se ten Příchozí člověk schovaný uvnitř narodit, tak malý stvoření už by mělo jít na svět, přišel jeho čas. Náhle sestra Andělka přišla a řekla: Je to tady pane doktore, už půjde na svět, maminka má prudké bolesti. Doktor Semerád neváhal ani vteřinu, na sále bylo rušno a chlapík v maminčině bříšku ne a ne ven, jakoby se zadrhl, to dítě se dralo na svět jako drak, ale vnitřní komplikace hrozivě překvapily doktora i sestry, porod trval dost dlouho a hrozilo, že syn i matka zemřou oba, nikdo to, ale nevzdal a než čas stačil dvakrát přestřihnout svoji jemnou nit dítě spatřilo podivný svět. Byl to Boží zázrak, zrozené dítě, dotyk věčnosti.

Doktor ten den už odpočíval a moc se mu do dalších úvah nechtělo, pořád musel myslet na toho malého bojovníka, jak chtěl na svět, jak se hrnul do světa a bojoval aby tu byl.  Snad mu to zůstane, pak se doktor pořádně zamýšlel nad matkou, tak prudká bolest ale dítě pro ni znamenalo vše i ochotu umřít. Jak posvátná je úloha matky a jak vzácný cit pokud je nepokřivený může matka mít, láska se přece rodí ke svému dítěti v matčině srdci celý život a i když jsou děti mnohdy slzami, má smysl pro ně dát vše, mateřská láska je citem, který se nedá shrnout jednou větou, je citem, který vyvěrá se Stvořitelovi péče o člověka, hluboká láska bez konce.

Vzpomínky, setkání, znovuzrození

Vzpomeň si Temný Proroku Boží na naše setkání, tehdy před léty jsi byl na dně svých sil, plakal jsi nad životem, plakal jsi nad trápením, nenacházel jsi cestu k životu, trpěl jsi pod zloději a lidmi, které jsi považoval ve své důvěřivosti za přátele. Tehdy poprvé, tehdy jsem za Tebou přišel a Ty ponořený do mého světla, do mé přítomnosti jsi byl šťastný, poznal jsi dosah mé lásky. Stejně tak si vzpomeň na naše setkání v nemocnici, když si prožil moji záchranu ze smrti, vzpomeň si na anděly, které jsem poslal pro Tebe abys nezahynul, ano probudil jsem Tě světlem mé přítomnosti na nemocničním lůžku, té noci  na nemocničním lůžku jsi pocítil mou přítomnost až na rozhraní duše a ducha. Potřetí jsem se Tě navštívil když jsi byl doma, v mém světle jsi se modlil, cítil posvátnou bázeň ze které cítíš sílu dodnes, vzpomeň můj synu na tyto zázraky a nemlč na svědectví své duši. Vyvol si tedy život místo smrti a věz, že jsem s tebou po všechny chvíle Tvého života.

Zanech své moudrosti

A Ty proroku, zanech své moudrosti. Nikdy, nikdo neměl otevřené srdce k přijímání pravdy. Nikdo Tě stejně neuslyší, vždyť Ty sám se ze strachu bojíš uvěřit, že Jediný s Tebou mluví. Tolik již bylo falešných učitelů a mudrců a proroků, že když skutečně uslyšíte hlas Jediného zdráháte se uvěřit. I nyní se bojíš a Tvůj strach se dotýká nebe, stejně tak jako tehdy v zahradě před vstupem do kola života, které jak jsi tehdy říkal Tě semele na prach, to byla Tvá obava, to byl Tvůj strach, že se mnou nesetkáš, že strach a bída tohoto světa zajme Tvoji duši a Ty se schováš do nejhlubší propasti a budeš doufat, že já Jediný nepřejdu místem nad Tvou skrýší a Ty sám  ve tmě a bolesti přečkáš nějak Poslední soud. Tvé vlastní srdce je Ti svědkem. Ptáš se ve svém srdci co máš dělat se svým strachem, co máš dělat abys znovu pocítil mou přítomnost?

Jsi, ale připraven se se mnou skutečně setkat? Jsi vůbec ochoten mi říct co cítíš? Ano, nyní pláčeš protože jsi se natolik stal otrokem svého vlastního uzavřeného myšlení, že nedokážeš rozpoznat pravdivé od nepravdivého. Strach Ti bere odvahu znovu začít. Jsem přece Světlo, prožil jsi mou přítomnost, slyšíš, byl jsi tam, můj dotyk jsi cítil v bezčasí, ne nebyl to sen a Ty to v srdci víš, jenom se bojíš vzpomenout, protože tam to tehdy začalo, tam jsem Ti ukázal mnohem vzácnější cestu, cestu domů. I teď když píšeš je moje láska s Tebou, myslíš že píšeš co chceš, bojíš se svých vlastních slov, bojíš se jejich dopadu na svou duši i na druhé. Znáš v mnohém více než je dáno druhým, cítil jsi dotyk Jediného a stejně Ty sám nejsi schopen pochopit jen setinu z toho co Ti bylo řečeno. Skrytou smutnou pravdou je  strach z Neznámého, strach z toho co není možné vnímat jako skutečné. Na cestu srdce si vyber jen jednu hvězdu, hvězdu smrti. Před ní padne všechno lidské mudrování, před ní padne na kolena při cestě do Neznáma každá duše.

Ano, před branami smrti, tam selhávají všechny Vaše lidské filosofie, lidská spiritualita, jinak cenná v mnohých projevech, před hranicí smrti selhává, ale také vše co jste si nashromáždili za svůj krátký život. Můžeš slyšet tisíce příběhů o smrti a jejím prožívání, můžeš slyšet a přijímat i toho Jediného, který se ze smrti skutečně vrátil ale pokud Ty sám neprojdeš smrtí, jak chceš o ní mluvit? Jedinou Tvou odpovědí musí být mlčení, smutné, dlouhé mlčení. Ale je smrt skutečně koncem a život životem? Kdo z lidí mimo toho Jediného, který se vrátil ze smrti může o ní mluvit?

Kolo času se točí, řeka dál pospíchá tisíce mil na svojí jedinečné pouti aby se znovu a znovu vracela v kole času znovu a znovu v nekonečné smyčce. Život se také v nekonečných smyčkách vrací znovu a znovu, v kole času se stále opakuje vše. Kdo zná cestu z uzavřeného kruhu, kdo zná cestu z této nekonečné smyčky? Kdo z lidí poznal kudy se vydat? Kdo dokáže otroky vyvést z cesty nekonečného koloběhu smrti a života?

Smyčky se stahují kolem lidského hrdla, smyčky filosofií, náboženských nauk, lidských výmyslů se stále stahují a vytvářejí místo lidí svobodných nové otroky. Kdo si ale může dovolit mluvit o Jediném, kdo mu nahlédl od Jeho posledního příchodu do Tváře, kdo poznal skutečně v tváří tvář slunce všech sluncí, kdo se skutečně jako přítel hřál v paprscích Jediného?

Ano, Ty sám jsi na poušti, bloudíš sem a tam, hledáš cestu do země svobody, tam kde nebudeš kráčet po cestě předstírání, tam kde naplno prožiješ vše co chceš prožít, cesta v poušti Vaší reality bude ale trvat mnohem, mnohem delší dobu než cesta těch před Tebou. Té cestě se nevyhneš, nevyhneš se jejím útrapám, nevyhneš se rozbitým nohou o těžký kámen života, nevyhneš se také kamenům, které Ti moudří a filosofové tohoto světa hodí do tváře. Kdo se moc ptá, ten dostane dávku kamení od přemoudřelých tohoto světa. Ptáš se, kde ale dojít poznání, kde poznat smysl všeho? Neptej se davu, neptej se těch, kdo se snaží nalákat ovce do nepravého ovčince, neptej se těch kdo organizují svým bližním duchovní život, neptej se nikoho kdo Ti místo otázky která vede k životu předloží odpověď vedoucí ke smrti.

Jedinou cestu, která vede k hoře Jediného, do záře Jeho paprsků je cesta po stezce vlastního srdce, stezka na níž nehoří plameny hranic pro Ty, kteří s Tebou nejdou stejnou stezkou. Jedinou cestou je stezka srdce, ta vede až tam kde paprsky Jediného vyléčí všechny Tvé rány a zbaví tě falešného zlata, které si shromáždíš za celý svůj život, tam před hranicí smrti, tam na prahu Neznáma očekávej setkání s Jediným. Tam padnou všechny Tvé otázky na  úrodnou půdu, tam dospěješ k poznání vedoucí k slzám, k slzám otroka jenž se stal svobodnou duší. Milostivé sedmé léto přichází do Tvé duše, raduj se duše lidská, raduj se kosti mých kostí, raduj se duchu mého ducha, neboť tehdy poznáš jak jsi mi drahý.

Člověk si na své cestě vykoval mnohé okovy, těžké okovy. Říká jim svoboda, svazuje se ale do svých vlastních spirituálních cest, ukazuje druhým jejich špatnou cestu. Je to špatná stezka, není to stezka srdce. Kdo jde po stezce srdce zbavuje se falešných obrazů a ikon Jediného, zbavuje se nánosů a špíny, které lidé říkají podle svého pocitu cesta života. Jak si můžete o mně vytvářet falešné obrazy a tvořit v mém jménu nové ikony před kterými byste znovu a znovu padali? Co vás pudí k tomu vytvářet obrazy Jediného a svazovat bližního svého nezlomnými pouty smrti. Kde se vzala v člověku odvaha bližního svého svazovat do představ a falše?

I nyní se zdráháš uvěřit, v bolesti raději mlčíš, než bys udělal krok dopředu, cesta je tolik těžká, tolik kamenitá. Proč, ale nevěříš v moji ochranu, proč se zdráháš přijmout milostivé léto a zbavit se otroctví. Ne nevzdávej se, život je posvátný, Ty musíš dál zářit v mém Plánu stvoření. Nejsi sám, zbav se strachu. Ptáš se jak? A není to spíše tak, že se bojíš uvažovat o svém osvobození? Chceš ho přijmout, chceš vzít vážně moji cestu, chceš se znovu hřát v paprscích Jediného? Chtěl bych, říkáš i nyní, ale co Ti tedy brání, co si myslíš že stojí mezi mou láskou a Tebou? Tvoje vlastní hloupé představy? Všechny ty ikony, které jsi si za život připravil a uvěřil jim? Vzdej se jich, začni znovu, posuň své poznání dál, vždyť je psáno: Poznání to bude překonáno. Chceš ustrnout, zabalit vše a přestat se ptát. Ne, tomu sám nevěříš. Zapaluji v Tobě plamen, jako tehdy před Tvým posledním zrozením, ne nechtěl jsi tehdy do tohoto světa, chtěl jsi se hřát v paprscích Jediného. Tehdy v té zahradě, tehdy jsi se chtěl schovat, ale pak jsi pochopil, nyní si chceš vzpomenout na svůj skutečný život, ale napil jsi se z řeky zapomnění příliš moc. Myslíš, že Ti mám otevřít oči, myslíš že to mám opravdu udělat? Cítíš strach, nebuď si tak sebejistý, že to nějak zvládneš, i teď odhazuješ svoji nedůvěru v hlas Jediného tak opatrně, po všech těch letech kdy věříš ve mně.

Jsi si jistý, že to chceš vědět, opravdu chceš vědět věci, které Ti doposud byli utajeny, chceš se posunout dál, na cestě poznání. Piš tedy co Ti říkám, piš a nemudruj, piš o o naději, o životě, hledej dál a já Ti v pravý čas zjevím to podstatné z věcí minulých i příštích, je to ale psáno jen pro Tebe, nesmíš to předat dál, dokud Tě můj plamen nevyvede z řeky Zapomnění.

Tak tedy, vidíš město mezi čtyřmi řekami, město obklopené zahradami. V těchto zahradách Tě tedy nyní čekám, přijď za mnou. Nevíš jak? Já sám Tě povedu do všeliké pravdy, Já jsem a dám se Ti poznat ve svůj čas. Bude to brzo, nyní nad Tebou rozjasňuji svoji Tvář, nyní Tě očišťuji a Tvé hříchy a chyby od Tebe vzdaluji a činím Tě čistým. Vidím do hloubky Tvé duše můj příteli, vidím až do té utajené třinácté komnaty, vidím za všechny Tvé starosti, smutky i obavy, vidím tam, kam Ty sám se bojíš podívat. Piš dále, neboj se, zapomeň na strach, zapomeň na bolest, na všechny předsudky a vzpomeň si na tu nádhernou zahradu, na zahradu ráje a na strom života uprostřed. Z toho jsem Ti dal ochutnat v plnosti své Lásky. Neboj se a jez, život je přece určený k věčnosti, nezkoušej se tedy schovávat jako ve své básni do nejhlubší jeskyně kam mé oko nedohlédne. Ne, nejsi padlý anděl, já dokážu vyléčit Tvé rány. Chceš přestat psát, chceš přestat vnímat můj hlas, chceš konečně poznat. Mám pro tebe překvapení, dar lásky, nech se tedy překvapit do příštích dnů, Pýthiin synu..

A bylo jitro, den první

Je tu další čas, čas Těžké zkoušky, máš strach, že tam půjdeš sám? Ne, nepůjdeš tam sám, říkám Ti to stále, neboj se. Je tak těžké se modlit, zkus to na kolenou hned Teď. Nepohrdám Tvou modlitbou, mám Tě rád, jsi mi Drahý. Modlil jsi se, chceš být upřímný, stojíš na rozcestí mezi hradem smrti a hradem života, vyvol si tedy Život a Já Ti ukážu mnohem vzácnější cestu. Zbav se pachuti smrti, zbav se předstírání, zbav se vlastní hlouposti, říkáš si, že je to moc práce, že Tvoje cesta je už teď Tvou vlastní hloupostí hodně těžká, ale věř, že Jediný jehož jsi přítelem Tě neopustí. Už jsem Ti to řekl tehdy v zahradě, už jsem k Tobě mluvil, tehdy jsi mě nakonec objal a Já Tebe. Tehdy slzy padaly jako ranní rosa, tehdy jsi nakonec pocítil touhu po životě, i když jsi viděl všechny své neúspěchy a bloudění, všechny své falešné zkratky do Nebe a všechnu tu špínu co jsi v životě dostal v plné dávce. Ne, neboj se, mluv k sobě, zapisuj každé slovo, věz, že Boží slovo je ostré jako Dvousečný meč a rozetne Tvůj strach. A nyní jdi spát, abys se probudil do nového dne, plného změny, uvnitř i vně Tebe. A bylo jitro, den první…

Pláč a skřípění zubů, bolest a smrt

Pláč a skřípění zubů, bolest a smrt, to všechno máš za sebou v tisíci podobách. Prošel jsi hlubokým lesem, ale nedokážeš se od černého lesa zrůdných nástrah stále ve své mysli odpoutat. Na co čekáš? Kde si myslíš, že musíš začít znovu? Říkáš, že nevíš, ale kdo jiný by to měl vědět, kdo jiný by si měl začít klást otázky, které vedou k životu, místo poslouchat odpovědi, které vedou ke smrti? Odpustil jsi sám sobě? Myslíš si že ano, ale máš jistotu? Pokud ne, nezoufej, ta chvíle přijde, jako mohutný plamen, jako příval vody v divoké řece, jako rozběsněný slon v africké buši. Je to dílo Boží, ta milost, která ti ukázala Milostivé sedmé léto, nezapomeň na Dárce. Nyní přestaň psát, vyjdi do noci a děkuj.  Je čas.

Plamen z řeky Zapomnění

Ten plamen můj příteli přináší zapomnění do Tvé duše. Nyní je čas probuzení, zvol tedy cestu mlčení. Dlouhého mlčení. Nyní nastal ale také čas říci všem co cítíš, co prožíváš, já vím ztratil jsi důvěru, ztratil jsi směr.  Cesta je zlá, nikam zdá se na první pohled nevede. Ten druhý pohled je pohled z věčnosti, pohled naděje, pohled člověka probuzeného z beznaděje, Ty ale nejsi člověk, Tvé lidství je již minulostí, jsi plamen z řeky Zapomnění. Jsi řekou po které poplují jiní aby se setkali se mnou, čas pomalu nastává, poznáš ho v pravý čas. Teď je nutné mlčení.