Třináctá komnata (2) Zahrada Malého Mystika
Na počátku stvořil Bůh, nebe a zemi. Země byla nesličná a pustá. Procházel jsem se tehdy v zahradě Stvoření…
Ta zahrada stvoření kvetla všemi květy a můj obdiv patřil Tvůrci všeho, cítil jsem mír v duši i když jsem věděl, že nadešla chvíle návratu. Návrat tam kde získám možnost učit se a prohloubit své lidství a možnost poznávat a radovat se ale také poznat slzy jak padají z očí když budu cítit osamělost a smutek, strach a zmar. Být člověkem bude skvělé jenže mám na to? Znovu se vrátit a hledat a zkoumat a učit se, věděl jsem, že s Ním o tom budu hovořit, že v Něm budu hledat i odpověď. Otázek přibývalo a já jsem se jen soustředil na to, jak začnu, věděl jsem, že On o všem ví a moje modlitba letěla jako prudký šíp do Jeho lásky. A čím víc jsem se na Něj soustředil, už jsem se strachu vzdával. Proč bych z Boha měl cítit strach, proč by On byl jiný než ho znám, je dobrý a to jsem měl v srdci už věčnost.
Příchod Krále Stvoření, setkání z Jeho láskou
A pak přišel, Jeho královská vznešenost a moudrost zasahovala tak hluboce, že jsem cítil touhu nechat téct slzy. A potom jsem se odhodlal k hovoru: Víš čeho se bojím nejvíc? Že až přijmu úděl znovu se narodit, že nedokážu hledat Tebe, že ve mně tělesná mysl zvítězí a já život, který je darem jenom promarním a nebudu se schopen nic naučit a hlavně se nesetkám s Tebou. To nedokážu v sobě potlačit. Bojím se těch obyčejných všedních dnů, toho svého černého i bílého proroka v sobě. Sklopil jsem hlavu a bál se mu pohlédnout do očí, tolik jsem podléhal naučenému strachu. V nebi a bát se, kde na to ten člověk chodí, ale co je špatného na zdravé bázni? Ani ve věčnosti jsem neztratil nic ze své upřímnosti.
Ten tvůj smutek docela chápu a neboj, i když mně na čas ztratíš, ta skutečná láska v Tobě bude probuzena, myslíš že mohu zapomenout na jednoho jediného člověka, který se ztratí z mé lásky? Pak se mi podíval do očí a já jsem pochopil, naposled když jsem se vracel ze své pouti jak se tady říkalo životu, jsem cítil to samé, ale Jeho světlo mně přivítalo a já s pláčem v duši a s tím co jsem viděl za sebou, jsem se nemusel bát, byl tu stále a láska byla něčím, čím Jeho srdce přetékalo, nedalo se mu stanovit hranice, ne On byl vždy v lásce a moudrosti první, byl přece prvorozený všeho stvoření, obraz Boha neviditelného, podstatou lásky i jejím pramenem. Stanovit hranice Boží lásce to nejde, ať si lidé namlouvají cokoliv, Jeho moudrost je vždycky přesahuje. A Ježíš Kristus je tím vzácným úhelným kamenem bezpodmínečné lásky. Read more…
