Mrtvý nebo živý?

Já vím asi to bude divný, ale sedím si pod tím košatým rozkvetlým stromem a čekám na své kamarády. Co je na tom divného, že nějakej moula čeká na své kamarády? Jenže já sedím na hřbitově a čekám na své kamarády, na Lojzíka Škrhlu bez ruky, na Edu Drhlenu s vyhnilýma zubama plnýma červů, na Ignáce Špůrina s ohlodanou nohou od krys a další kamarády z mrtvé čtvrti. Jsem sice živý, nebo spíše živý mrtvý, ne zombie fakt ne, i když moje kruhy pod vokama modrýma jako perličky na dně čučí zpod blonďaté čupřiny hezky ven. Mám kruhy pod vokama, blbej úsměv, na sobě starej vošoupanej kabát a čekám na kamarády. Ty vole to je fakt hezkej hřbitov a já porád blbě čumím na hodinky a vyhlížím noc, mám sebou flašku rumu na grogíček, ale zase si dám sám, páč klukům vždycky proteče rum skrze jejich děravou hlavu nebo krk. A stejně si daj rádi. Jsou taková vopuštěná menšina. Kdopak navštěvuje po nocích strašidla a starý vybledlý kostitřase a zombíky a vůbec všechny ty chudáky co zůstali viset mezi naším a oním světem? Tož aspoň teda já a začalo to nenápadně.

Při odpoledno, noční procházce jsem se dostal ke hřbitovu za vesnicí kde žiju a tak nějak se ploužím podél hřbitova když jsem zaslechl zvláštní hovor zpoza hřbitovní zdi a jak sem tak zvědavej tak sem sosal zvukovodem podivnej hovor. “Já Ti nemůžu, já bych pil a hrál karty, jenže s Váma je nuda, chce to nějaký čerstvý maso. No Edo seš fakt hustej, jenže kde to maso zebrat? Podívej se na tu naší hřbitovní sebranku. Bába Mukařová je sehnilá od paty k hlavě, jak za života tak po smrti. Starej Brůna s roztrhanejma rukama se snaží furt hejbat rukama se starou sekerou do rytmu rege. Čenda Mára se furt prohání na ukradeným koštěti kolem hřbitova a loví kočky. Pak je tu taky Emilka chytrá Horákyně, který to školní povolání drtí mozek i po smrti, stejně jako bába Kořenice, která si vzala na starost strašení nevinejch dívčích duší. Takže nakonec by Ti snad mohlo stačit, že tady já Ignác Špůrina nejstarší a nejmoudřejší z Vás jsem se slavnostně ujal skupiny G3 a řídím naší partu. Jo a co se týče živýho masa, tak jedno se krčí u hřbitovní zdi. Sosá zdarma moje myšlenky a nemá dost. Takže ho Edo Drhleno přiveď sem k nám ať si taky zahraje karty, páč bude změna.”

Snový svět CyberTecha

Od doby kdy jsem se narodil do tohoto podivného, prázdného, převráceného a až neskutečně pokrytecky pokřiveného světa jsem zatoužil znát odpovědi po osobním původu svojí jedinečnosti, byla to skutečně hluboká touha poznat důvod osobní oddělenosti od ostatních lidí, kteří se mi v počátku jevili jako bytosti stejného druhu a stejného řádu jako já. Být bytostí stejného druhu a řádu znamená, že ostatní budou myslet, cítit a prožívat skutečnost denní reality stejným, nebo alespoň podobným způsobem jako já. Měl bych být tedy člověkem jako Oni, ale je tomu skutečně tak? Jak se pozná kdo je člověk? Co dělá člověka člověkem? Někdy se skutečnost prolíná se snem a sen se stává reálnější než vše co vnímáme po probuzení. Od nejranějšího věku jsem nepřekročitelnou propastí oddělený od lidí kolem sebe, i od těch nejbližších a ponechán svému vlastnímu vnitřnímu zjevení o podstatě reality kolem mne. Přijímám myšlenky naprosto odlišné od vnímání lidí kolem mě, dokážu přijímat skryté pojetí reality a vnímat hloubku myšlenek ve kterých se neztrácím, ale naopak jsem v nich dokonale doma. Myšlenky tak hluboce jiné, jakoby z jiného řádu reality skrytému všem lidem kolem mne. Něco nebylo nikdy v pořádku, to nepříjemné něco mě stále oddělovalo od lidí kolem mne. Měl jsem skutečný pocit, že já sám nepatřím mezi ony biologické jednotky neustále kmitající v podivné neskutečné realitě stojící na přetvářce a předstírání.